Co říct o slonech? Sloni jsou prostě boží 🙂
Slon cejlonský (Elephas maximus maximus) je sice menší než jeho africký příbuzný, ale to nemění nic na faktu, že jsme si jejich pozorování a fotografování nesmírně užívali.
Slon cejlonský je největším ze tří poddruhů slona indického. V dospělosti dosahuje výšky dva až tři a půl metru a váhy dvě až pět a půl tuny. Samci jsou větší než samice. Na rozdíl od afrických slonů nemají všichni asijští sloni kly. Samice nikdy (a když tak pouze mini kly viditelné pouze při otevřené tlamě) a u samců se kly vyskytují u méně než sedmi procent slonů. Dle historických záznamů se i zmenšuje průměrná velikost srílanských slonů – je to zřejmě dlouhodobým procesem, kdy byli největší sloni odchytáváni pro práci v zajetí nebo loveni.
Současná populace slonů na Srí Lance čítá kolem pěti tisíc kusů, ještě v devatenáctém století to bylo až čtrnáct tisíc kusů.
Počet slonů klesá v důsledku postupného mizení jejich přirozeného prostředí, díky konfliktům s farmáři apod. Rovněž během občanské války bylo mnoho slonů zabito nebo zmrzačeno.
Díky absenci klů nejsou sloni na Srí Lance tolik ohroženi pytláky, ale samozřejmě obchod se slonovinou funguje i zde. Navíc jsem někde četl, že slonovina z indických slonů je kvalitnější a žádanější. Prostě idiocie nejvyššího kalibru. Dokážu (i když blbě) pochopit, když slona střelí farmář, kterému zničil úrodu, ale pokud potřebuje někdo jídelní hůlky ze slonoviny nebo prášek, aby mu stál, jde to zcela mimo moje chápání. Sloni jsou tak úžasní tvorové, že to nemá obdoby.
Když vezmu jen nějakou dostupnou statistiku z roku 2006 – téměř 160 mrtvých slonů. To jsou hrozná čísla, slon totiž není myš, aby se dokázal množit geometrickou řadou. Samice je březí téměř dva roky (22 měsíců tuším) a mládě s ní žije klidně dalších deset let (samci méně, samice více). Na Srí Lance sloni nemají žádného predátora, vyjma toho nejhoršího – člověka.
Sloni se jinak dožívají klidně šedesáti či sedmdesáti let.
Na Srí Lance jsou sloni ochočováni po několik tisíc let. Odjakživa se využívalo jejich přirozené “přívětivosti” k lidem a schopnosti těžce pracovat. Byli používání také k válečným a ceremoniálním účelům.
Na Srí Lance se sloni vyskytují jednak v národních parcích, ale také mimo ně. Slon tráví většinu dne krmením a během něj chodí. Celkově dokážou ujít opravdu velké vzdálenosti a tak mnohé překážky na jejich přirozených cestách činí problémy jak slonům, tak lidem. Živě si vzpomínám jak si loni v Nepálu zkrátili sloni cestu přes vojenský tábor a pěkně to tam zřídili.
Slony jsme potkali ve všech třech národních parcích. V každém to mělo něco do sebe. Ale naprosto nejlepší podmínky pro fotografování jsme zažili v národním parku Udawalawe. Slonů zde žije asi nejvíce a hlavně v naprosto úžasném biotopu. Později odpoledne sloni scházejí k jezeru se napít a osvěžit a to teprve začíná ta pravá paráda.
Jsou zde zřejmě také nejvíce zvyklí na lidskou přítomnost a klidně se procházejí dva metry od džípu. Jak jsem už psal krmením tráví až 16 hodin denně a tak v podstatě jen chodí a cpou se 🙂
Vždy mě dostával způsob, jak trhali trávu ze země. Vzhledem k tomu, že už byla docela spasená od buvolů a i slonů, tak to nebylo tak jednoduché. Nejdřív přední nohou slon vytrvale kopal do země, až se mu povedlo celý drn vytrhnout. Pak ho obratně chobotem očistil a zbaštil. To za věčné asistence několika bilých volavek, které si také přišly na své.
Stejně super bylo sledovat, jak precizně dokáží trhat listy i z pichlavých keřů.
A štěstí nám přálo, i když jsme potkali slony při jejich “prašné” koupeli, kdy si na sebe hází prach a hlínu.
Slony jsme samozřejmě potkali i v ostatních parcích a jednou v noci dokonce i mimo park 🙂 Ale Udawalawe je každopádně nejlepší.
Problém ovšem nastal při fotografování mláďat, zejména těch opravdu malých. Ne že by jich bylo tak málo, byla vidět docela často. Nicméně téměř vždy ve výhledu překážel jiný slon. Pokud jsme potkali jen samotnou slonici s malým, samice se vždy stavěla mezi džíp a mládě. A to opravdu velmi důsledně.
Pokud bylo slonů více, mrňous se motal uprostřed. Takhle precizně jsem to jinde neviděl.
Na Srí Lance se dají navštívit i “záchranné stanice” pro slony. Jedním je sloní sirotčinec právě při NP Udawalawe, kde se snaží sirotky odchovat a poté vypouštět do divoké přírody. Druhým je zařízení u města Kandy. Tam dokonce vodí slony každý den přes vesnici do řeky se vykoupat. Nemohu soudit, neviděl jsem to. Slony v řetězech (byť jen některé) nemusím, ale chápu, že je to vítaná turistická atrakce.
Bohatství zvířat na Srí Lance je fakt ohromné a každý si najde to svoje. Nicméně mě oslovili nejvíce právě sloni a tak doufám, že budu mít někdy možnost vypravit se i za jejich africkými příbuznými.
Celá galerie ze Srí Lanky je zde.
A na závěr krátké video se sloním potapěčem 🙂
