Norsko 2011 – část první

titulka
Moje loňská hlavní “foto” výprava směřovala na sever do Norska. S partou kamarádů v sestavě Jirka, Marťas a Míra K. jsme se rozhodli strávit pár dní na norském ostrově Runde. Cílem byli samozřejmě papuchalci, ale také další flóra a fauna ostrova. Druhým a možná ještě důležitějším cílem byla návštěva národního parku Dovre a pozorování a fotografování pižmoňů severních.

Jak se to nakonec všechno povedlo můžete posoudit z následujích řádků a fotografií. Ostatně pokud by text někoho příliš nudil, klidně ho přeskočte. Pro mě to má význam jako deníček, protože si za pár měsiců už stejně nic pamatovat nebudu.

Ve vetšině článků obvykle čtu něco jako “byli jsme tak natěšení, že nám cesta uběhla neskutečně rychle”. Omyl! Cesta čítající 2000 km byla docela peklo. A to si myslím, že jsme ještě měli luxusní dopravu – velký Ford Transit jen pro nás čtyři. Skoro třicet hodin v autě je opravdu nářez a člověk už pak ani neví, jak si sednout. Jen lituji chudáky, kteří tam kdy jeli v sedmi lidech apod. Cesta do Německa a trajekt ješte docela ušly, pravá zábava vypukla až na švédských a norských silnicích. Při rychlosti 80-100km/h to opravdu neubíhá!

Nicméně, čím jsme byli severněji, příroda začínala být pro nás mnohem zajímavější a všechny už svrběli ruce. Udělali jsme několik zastávek a jako správní turisti se vyfotili u vodopádu a rozbouřené řeky, málem přejeli losa a koulovali se na zbytcích sněhu. Jako ve spoustě “vysokohorských” oblastí i tady bylo podél cesty mnoho malých pomníčků pro štěstí z kamenů. Když jsem se rozhodl jeden menší rovněž zbudovat, abych si tak trochu sobecky zajistil štěstí u pižmonů, tuším, že Martin se zeptal proč to dělám. Po vysvětlení, že mi tak místní trolové zajistí fotografii pižmoně začal rychlý souboj, kdo z nás postaví větší a zajistí si tak lepší fotku pižmoně :-)

Horko těžko jsme se dovlekli na Runde a ubytovali se v chatce u Knuta. Mimochodem, můžu jen doporučit. Poměrně velká chatka, dvě ložnice, kuchyň a obývák. Dokonce tam víceméně funguje i wifi, takže jsme nakonec byli i v kontaktu s domovem. Knut je i výborným zdrojem informací, hned nám doporučil kde a kdy najít papuchalky a další věci. Leccos se u něj dá koupit, zejména suvenýry, ale i potraviny (které jsou v celém Norsku dost drahé).

Bohužel se letos (a zřejmě již nějakou dobu) papuchalci nevyskytují na své skále celý den, ale přilétají až večer kolem deváté. Samozřejmě jsme Knutovi nevěřili a vyrazili do brutálního kopce hned. No zas tak hrozný ten kopec nebyl, i když teda s plným batohem techniky jsem se zpotil pokaždé.

Kupodivu měl Knut pravdu :-( Na skále skutečně ani brko. Je bohužel pravda, že poslední roky musí papuchalci zalétat za potravou mnohem dále na moře a tak se vrací až pozdě večer.

Z těch několika málo dní strávených na ostrově jsme vlastně měli jen první den trochu lepší počasí bez mlhy. Takže 90% fotek, které mám pocházejí z intervalu zhruba dvou hodin :-) Papuchalk je neuvěřitelný ptačí komik a člověk si užije i pozorování ve špatném počasí. V poměru k tělu mají malá křídla a tak s nimi musí hodně rychle mávat. V reálu je to taková černobílá raketa, která občas nezvládne přistání a místo do nory to “práskne” vedle do trávy.

Na vyhlídce u papuchalků jsou natažené provazy, možná na ochranu ptáků, možná aby lidé nelezli moc nízko a na příkrých svazích nespadli dolů (výška je to poměrně slušná a myslím, že bych se kutálel až do moře). Celý den se na vyhlídce nic neděje, ale kolem deváté začíná ten pravý cvrkot. Všichni netrpělivě vyhlíží prvního letce. A pak to vypukle jako v akčním filmu. Papuchalci začnou nalétavat na skálu, nejdříve samotní jedinci, posléze celé raketové jednotky. Chvíli sedí na kamenech, pozorují všechny ty, co je taky pozorují a až se pokochají do sytosti zalezou si do své nory a popřejí tím charakteristickým mručivým zvukem “dobrou noc” všem okolo.

S papuchalky jsem zažil celkem tři večery, každý z nich byl něčím (ať pozitivně či negativně) zvláštní. První večer bylo poměrně ucházející světlo a tak jsem téměř zavařil závěrku fotoaparátu, nevnímal nic v okolí a jen si zlostně mumlal pro sebe při každé nepovedené letovce (a že jich bylo hodně). Jakákoliv přítomnost těchto ptačích klaunů je samozřejmě více než vítaná, jen lidská přítomnost nebyla občas to pravé ořechové. Zažil jsem jak hlučné skupiny fotografů, tak i norskou matku, která hubovala své děti, že mluví příliš hlasitě a ruší tak ptáky. Paradoxně nejpříjemnější byl večer, kdy byla hustá mlha a na vyhlídku se vydalo jen pár nadšenců. Sledovat v naprostém tichu přílety papuchalků, sedět doslova jen pár centimetrů od nich vyvážilo i to, že jsem neudělal ani jednu fotografii.

I když Runde již určitě není nejlepším místem v Evropě na pozorování papuchalků, určitě bych se tam ještě jednou vrátil.

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*