Nepál 2013 – Národní park Bardia II.

V předchozím článku to bylo zejména o tygrech, tentokrát bych se rád zmínil o ostatních obyvatelích parku.

Každý den jsme si oblečení od hlavy k patě “užívali” nepálské horko, mazání opalovacím krémem s faktorem 50 a nastříkávání ultra repelentem. Až se doma všichni divili, proč jako jsem nepřijel opálený, když tam bylo 30 stupňů. Slunce je tam opravdu silné a tak zahalení bylo na místě. Stejně tak repelent. V noci proti komárům, ve dne proti ostatním “breberkám”. Malárie se sice v oblasti posledních pár let neobjevila, ale i tak jsem sebou měl balení antimalarik a jen jsem doufal, že je nebudu muset použít. Zato repelent jsem používal velice často. Ty klasické, co se prodávají u nás v obchodech prý nefungují, tak jsem pátral až našel téměř armádní Ben’s 100. Fungoval výtečně, kromě toho, že byl tak agresivní, že se nesměl aplikovat na syntetické věci. Hned druhý den našeho pobytu se mi ho podařilo nastříkat na nějakou rohož v naší chatce a za pár dní ji slušně rozežral 🙂

Pouze jednou jsem pravidlo oblečení + krém s UV 50 + repelent porušil, to když jsme vyjížděli o něco dříve a já prostě zapomněl. Výsledkem byla dvě luxusní klíšťata přisátá na zádech a břiše. Lékárničku jsem z domova vezl tak velikou, že by nebyl problém kdekoliv provést polní mikrooperaci, bohužel jsem zapomněl přibalit jedinou věc – a to desinfekci. Vyřešila to (jako mnoho ostatních problémů) slivovice. Po pár posledních cestách placatku už sebou vozím permanentně. Ať už jako prevence střevním problémům, či na zahřátí. V Řecku u pelikánů, když jsem dostal hořečky, účinkovala také. Jeden paralen a štamprle slivovice a bylo to. Léčení to asi moc nepomohlo, ale aspoň mi bylo hej 🙂

Jak jsem již zmínil v předchozím článku, v parku se nelze pohybovat kvůli vlastní bezpečnosti bez průvodce. Po většinu času s námi byl Mahendra, příjemný chlapík se kterým se dalo leccos domluvit. Poměrně rád si i povídal a tak nám vysvětlil spoustu věcí o Nepálu a jeho lidech. No, nezávidím mu jeho živobytí. V sezóně dělá průvodce v parku a jinak dojíždí do Indie za prací. Tam se nechává najímat na dělnické práce. Ostatně, díky němu jsem asi po třech dnech přestal i pít pivo. To je na Nepál poměrně drahý nápoj, cena byla tuším 3-5 dolarů. Nicméně na jedno pivo k obědu jsem se vždycky docela těšil. Záhy jsem ale zjistil, že to je vlastně Mahendrův dvoudenní plat, a tak mi to přišlo trochu nepatřičné.

Zajímavé bylo rovněž, jak zkreslené představy jsem měl o nebezpečnosti divokých zvířat v parku. Hodně nás o tom poučil průvodce Rajen, majitel lodge, kde jsme bydleli. Ten strávil průvodcováním posledních 30 let a docela se vyznal. Zatímco neměl problém prohledávat spadané listí, kde jsme zahlédli kobru královskou. A to podotýkám celou dobu chodil v pantoflích. Při setkání s krajtou byl mnohem více obezřetný a ani mi nechtěl dovolit si lehnout a fotit ze země či vyčistit trochu křoví okolo hada. Na druhou stranu jsem sám viděl, jak byla krajta mrštná a asi bych nechtěl, aby ji ze mne sundavali.

Tygr byl naopak naprosto bez problémů, z jeho strany žádné nebezpečí nehrozilo. Když jsme se ale pohybovali docela blízko mladého sloního samce a tomu se to nějak přestalo líbit, začal lámat větvě a výhružně troubit, to se pak Rajenovi významně zrychlily pantofle a mazali jsme odtamtud pryč.

Z krokodýlů jsem byl trochu zklamán. Tak nějak jsem čekal scény jako z Pantanalu, pěkně půl metru od krokodýla širokoúhlým objektivem. To se samozřejmě nekonalo 🙂 Vyskytují se zde dva druhy – krokodýl bahenní a gaviál indický. Zejména gaviály jsem chtěl alespoň vidět, jsou to přeci jen kriticky ohrožená zvířata a na světě je jen velmi málo míst, kde žijí. Bohužel jsme neměli štěstí, gaviáli jsou, jak mi bylo řečeno, extrémně plaší a trvá velmi dlouho než se zase ukáží.

Drobeček na předchozí fotografii klidně odpočíval asi dva metry od místa, kde jsem ležel na břehu řeky a fotil čápy. Samozřejmě jsem ho neviděl a v klidu jsem sledoval čápy. Po chvíli na mě začal Mahendra z pár metrů vzdáleného křoví zuřivě mávat a na něco ukazovat. Nezbývalo než se zvednout a všechno vyplašit. Ukázalo se, že mě upozorňoval na krokodýla ve vodě, místo toho, aby mě s ním vyfotil (měl můj kompakt, aby nás mohl dokumentovat a místo toho fotil samé blbiny :-))

Zatímco sloni, to je úplně jinej level. Nejbližší vesnice byla od naší lodge asi kilometr. Jednou večer, seděli jsme na verandě, třídili fotky a klábosili (né, měl jsem přece napsat kochali se hvězdami – ty tam byly fakt nádherné) bylo slyšet z vesnice poměrně velký hluk. Tipoval jsem to na nějakou místní diskotéku, hlasitá hudba, výkřiky, nijak zvlášť jsem se o to nezajímal. Až asi po dvou hodinách přišel Rajen, že do vesnice vběhnul divoký (jeden!) slon a plundruje ji. Sloni a nosorožci občas vesničanům chodí na úrodu. Nicméně ti jsou docela připravení. U každé vesnice je několik strážních věží, v období sklizně vždy někdo hlídá a jakmile zahlédne nezvané strávníky zalarmuje zbytek vesnice. Pak teprve vypukne ten pravý rachot. Řvoucí muzika, křičící lidé, ohňová šou. Skoro jak v Čechách v sobotu večer někde v centru města.
No trvalo jim to pěkně dlouho než toho jednoho sloního borce vyštvali z vesnice.

Slon je prostě šéf a nikdo na něj nemá. Ví to a také se podle toho chová. Jeden večer jsme potkali asi třicetičlennou skupinu slonů a tihle borci v noci vběhli do vojenského tábora u brány parku (vojáci tam hlídají mimo jiné právě slony) a taky jim to tam slušně pobourali.

Ostatně s tou velkou skupinkou jsme měli ještě lepší zážitek. Byl už téměř večer, slunce pomalu klesalo dolů a my jsme neměli moc úspěšný den. Teda viděli jsme toho hodně, ale fotek bylo málo. Při jízdě džípem jsme ale potkali poměrně rozrušené vesničany, před chvílí kolem nich prošla asi třicetičlenná sloní skupina. Třicet to je paráda! Rychlý přesun autem asi pětset metrů a hurá do lesa. Nastal fotograficko – kompoziční sen. Řídký listnatý les, spousta žlutého listí na zemi. Do toho svítilo večerní zlatavé slunce. Prostě naprosto perfektní prostředí pro focení.
Chyběla tomu jediná drobnost – sloni! Jak se jen může třicet slonů ztratit v tak malém lese? Nikde ani náznak pohybu, všude mrtvo.

Je tady jen pár stromů, to přece za každým musí být schovaní nejmíň dva!

Jak je možný, že je neslyšíme???

Jako důkazů tam bylo hodně, to zas jo. Polámané stromky, kouřící hromady, ale slon (ani ten nejmenší, kapesní by i stačil) ani jeden. A já jen s hrůzou sledoval, jak se postupně zlatý západ slunce mění v šedé přítmí 🙁

No zkrátím to. Našli jsme je. O pár set metrů dál. Nikdy bych neveřil, že se tak velká skupina dokáže pohybovat tak tiše. Až když byli tak 50-100 metrů od nás, jsem konečně slyšel lámající se větvičky, do té doby ani ťuk. Celá skupina vedená dominantní samicí pak v poklidu přešla přes lesní cestu jen pár metrů před námi. Sledovali jsme je snad 10 minut. V absolutním tichu, jak jeden za druhým pomalu přecházejí na druhou stranu. Někteří rozvážně s kusem trávy v tlamě, slůňata zrychleně a poblíž své mámy. Nikdo z nás ani neceknul, celou dobu mi bušilo srdce. Ne ze strachu, ale z rozrušení.
Nevím čím to bylo. Tygři a nosorožci byli super a nádherní, ale slon je prostě jinej level. 🙂

A co říci na závěr? Když o tom zpětně přemýšlím celkově ve mně zanechal Nepál hluboký dojem. A je jen otázkou času, kdy se vrátím. Již nyní plánuju další cestu, tentokrát ale do hor.

Tak na brzkou shledanou, Nepále 🙂