Tag Archives: Alpine Ibex
Kozorožec alpský – Hohewand
Po loňské výpravě za kozorožcem horským (capra ibex) do italského Gran Paradisa jsem se za nimi tentokrát vydal do oblasti Gutensteinských Alp v Rakousku.
Konkrétně šlo o přírodní park Hohewand, stolovou horu asi padesát kilometrů jižně od Vídně.
Continue reading
Ohlédnutí za rokem 2012Year 2012 Review
S blížícím se koncem roku nastal čas trochu i bilancovat, co všechno se povedlo a co zas ne. Rok 2012 byl velice důležitý, jak pracovně, tak co se týče mé rodiny no a samozřejmě také fotograficky.
Velmi důležitým momentem v mém životě byla účast ve finálne fotografické soutěže Sony World Photo Awards. Pomohlo mi to si utřídit myšlenky a názory na mnoho věcí v mém okolí. Díky soutěži jsem poznal několik nových a zajímavých lidí (ať už osobně anebo přes internet), kteří mají a budou mít na moji tvorbu asi velký vliv. Celkově mi to hodně pomohlo rozmyslet se a rozhodnout, kam a jak bych chtěl s fotografováním pokračovat a kterým směrem se dát. Názor jsem si vytvořil i na pár (naštěstí jen pár) nepřejících lidí a tak už dnes vím, že krásné fotky neznamenají výborného člověka (alespoň ne pro mě :-)). I za to jsem rád.
The year 2012 is ending very soon, so there’s some time to review what happened. 2012 was quite important for me, a lot of happened in my family, in my job and also in my “photographing experience”.
The biggest photo related thing was probably being in top 10 in the Sony World Photo Awards. It helped me a lot, I met several very interesting persons, they will influence my future career very much I think. And overall, this competition made me thinking what areas of photography I’d like to focus on and what direction I want to go next months.
Kozorožec Alpský – Gran ParadisoAlpine Ibex – Gran Paradiso
Krok. Ještě jeden a pak další. Poctivě si počítám jednotlivé pohyby nohou. Konečně padesát. Čas na minutou přestávku a trochu vody. Sluníčko neuvěřitelně peče, patnáctikilový batoh na zádech dělá své. Do cíle chybí ještě tak odhadem dvě hodiny chůze stejným tempem. Kluci jsou porůznu roztroušení “po trati”. Robotické tempo se mi jeví jako nejlepší varianta, člověk se vždy těší že už za padesát či sto kroků bude přestávka a voda. Ostatně voda. Aspon, že podél celé cesty teče horský potok napájený z ledovce. Voda chutná tak nějak divně – asi jako rozpuštěný sníh. No ale pije to tady každý, navíc dalších několik kilogramů váhy vody už bych asi nedal.
Continue reading
Podporujeme
