Kozorožec Alpský – Gran Paradiso

titulka
Krok. Ještě jeden a pak další. Poctivě si počítám jednotlivé pohyby nohou. Konečně padesát. Čas na minutou přestávku a trochu vody. Sluníčko neuvěřitelně peče, patnáctikilový batoh na zádech dělá své. Do cíle chybí ještě tak odhadem dvě hodiny chůze stejným tempem. Kluci jsou porůznu roztroušení “po trati”. Robotické tempo se mi jeví jako nejlepší varianta, člověk se vždy těší že už za padesát či sto kroků bude přestávka a voda. Ostatně voda. Aspon, že podél celé cesty teče horský potok napájený z ledovce. Voda chutná tak nějak divně – asi jako rozpuštěný sníh. No ale pije to tady každý, navíc dalších několik kilogramů váhy vody už bych asi nedal.

Rozkvetlé letní alpské louky mě vůbec nezajímají. V dálce se nad zasněženými štíty převaluje mlha, ale to je mi taky jedno. Potkáváme lidi vracející se dolů. Parchanti, už to mají za sebou. Nejvíc mě ale štvou ty sportovní typy, v krátkých šortkách, v běžeckých botách a s hůlkami v rukách ženoucí se nahoru. Když za necelou hodinu potkávám stejného borce běžícího už dolů, mám chuť ho skopnout z nedalekého vodopádu. V rámci tréninku by mi alespoň mohl nahoru vynést batoh. Ale opálený frajer jen houkne “bonžorno” a už je pryč.

Až nastoupám těch tisíc výškových metrů, vím, že na horské chatě (bůh jí dej večnou slávu a ať se jí všechny laviny vyhýbají) si dám trojku coly za tři euráče a kousek štrůdlu a budu spokojený jako blecha. Krátký odpočinek na planině u chaty, ti unavenější se mohou na svahu pokusit o fotku svištů. No pokusit. Mají tam jednoho, který se stále “ochomejtá” poblíž lidí. Nechá se k němu příjit na metr a stále se nehýbá. Tak jsme ho překřtili na místního vycpaného sviště placeného správcem chaty, aby zdržoval fotografy a turisty.

Švišťů ale běhá po okolí docela dost, jen to chce trochu trpělivosti a také štěstí. Ti malí hajzlíci jsou výborně organizovaní. Vždy alespoň jeden hlídá a kouká po okolí, zatímco ostatní se v klidu věnují sběru potravy. Jakmile zaregistruje pohyb, začné pískat jako o život a ostatní svišti vezmou roha. No měl jsem štěstí. Zrovna byl na hlídce zřejmě ten nejhloupější z nich. Jdu po stezce a vidím hlídkujícího sviště otočeného zády ke mně. Paráda, shodím batoh, vyndám foťák a čekám, kdy mě zmerčí a vezme do zaječích. Nic se však neděje, tak se o metr dva posouvám. Svišt si může vykroutit krk, jak ostražitě hlídkuje. Nicméně ho stále nenapadá se otočit i dozadu. Doplížím se asi metr a půl za něj, uvelebím se na zemi, foťák v pohotovosti. Konečně se ohlíží, ale to už jsem v klidu, jen závěrka mohutně cvaká.
Celkově je svištů v oblasti Gran Paradisa hodně, chce to počkat do večera, kdy se obvyklé turistické trasy vylidní, pak je slyšet jejich pískání ze všech stran. A když jim věnujete alespoň půlden, fotku si doveze každý.

No, ale dost bylo svištů, kvůli nim jsem přece jenom takové výšlapy nepodnikal. Cílem tohoto “extrémního sportovního výkonu” byl kozoroh alpský (capra ibex). Toto nádherné zvíře se bohužel / bohudík vyskytuje jen ve vyšších nadmořských výškách. V létě kolem 2500 – 3000 metrů nad mořem, v zimě níže. Charakteristickým znakem jsou dlouhé a zahnuté rohy, obzvláště velké jsou u samců. Mohou dosahovat délky až jednoho metru a váhy kolem 15 kilogramů. Kozorozi se v létě drží v oddělených skupinách, samci spolu a samice s mladými také sami. Až na podzim se samčí skupiny rozpadají a každý si hledá svůj vlastní harém.To je také období pro ně tolik charakteristých soubojů. Postaví se na zadní a rozběhnou se proti sobě s třeskutýn nárazem hlav a rohů. Úpřimně, toto je pro mě velká motivace a doufám, že se ke kozorohům v době podzimních soubojů někdy dostanu.
Kozorozi byli téměř vyhubeni, ale během 19. století se je podařilo zachránit a dnes se populace rozrůstá po celých Alpách – v Itálii, Rakousku, Německu, Francii a Slovinsku.

Dobrou zprávou je, že když už člověk dotáhne ten těžký batoh a sebe až do třech tisíc a najde je, dají se fotit poměrně dobře. Maskování není nutné, stačí se v klidu přiblížit. Doporučuju se přibližovat tak, aby vás kozoroh viděl. Pak je jen na něm, jestli uteče anebo ne. Pokud ho překvapíte, uteče určitě. Jinak jsou ale poměrně tolerantní a někteří vás nechají přijít na dva metry. Zejména “mlaďoši” jsou hodně zvědaví a neustále nakukují ze skalních říms a výstupků.
Už od minulého roku, kdy jsme v Norsku fotografovali pižmoně jsem poměrně obezřetný, co se týče čehokoliv co má rohy delší než moje ruka. Nicméně kozorozi nejsou agresivní ani za mák a řekl bych že u nich převládá ignorace (starší kusy) nebo zvědavost (mlaďoši). Opravdu se nejvíce vyplatí sednout někam blízko a nechat je ať se klidně pasou po okolí. Časem se nějaký odvážnější kus dostane dostatečně blízko.

Kozorožci se zdržovali na menší náhorní plošině ze tří stran obklepené vysokými štíty. Rostlo zde hodně trávy a květin, prostředkem plošiny protéká říčka napájená z ledovců výše. To je jejich ideální místo – dostatek vody a krmiva a samozřejmě blízkost strmých stěn, kam se rádi a rychle uchylují v případě nebezpečí. Lidí sem moc nechodí, sem tam nějaká ta rodinka. Zatímco v Norsku jsem u papuchalků zažil hrobový klid, jak nikdo z cizinců ani nedutal, tady to bylo trošku jinak. Potkali jsme několik italských rodinek s dětmi, které si myslely, že nejlepší fotka kozorožce je kompaktem pěkně z blízka. Trochu s legrací, ale více s pořádným naštváním jsme sledovali, jak čtyřčlenná skupinka honí chudáka kozoroha po svahu. Naštěští je kozorožec mnohem lepší běžec než člověk a rodinka to brzo vzdala. Klukům to zkazilo snad dvouhodinové čekání. Pižmoně na ně, ten by je prohnal.

Jinak je to super focení, strašně se mi líbí fotky širším ohniskem, kdy je kozoroh zakomponovaný do prostředí pěkně i s rozkvetlou loukou a sněhem na vrcholcích.
Dalším cílem mise “kozoroh” by měla být říje, podařilo se mi získat informace o nějaké populaci i poměrně blízko v Rakousku, tak to snad klapne a uvidíme i souboje.

One Comment

  1. Martin Saifrt 25/06/2013 at 18:32 #

    Doporučuji HoheWand, je to 50 km pod Vídní, je jich tam spousta, krásné zážitky!!!!

One Trackback

  1. [...] loňské výpravě za kozorožcem horským (capra ibex) do italského Gran Paradisa jsem se za nimi tentokrát vydal [...]

Post a Comment

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*