V předchozím článku jsem popsal naše trable s cestou a papuchalky na ostrově. V tomto bych rád napsal pár slov o dalších lákadlech ostrova. Ač se to nezdá je zde stále co fotit, jen se člověk musí koukat.
Díky mlze na kopci a celkově zamračené obloze se například dá celý den fotit na pobřeží. Na skalách je množství ústřičníků, racků a dalších živočichů. Když se člověk zamyslí (anebo má sebou partu přemýšlivějších kamarádů), vždy se dá něco vykouzlit :-).
A tak jsme nakonec měli improvizovaný ateliér přímo na verandě naší chatky (hezky o tom psali Jirka a Marťas ve svých článcích). Fotili jsme vrabčáky (nikdy jsem nemyslel, že pojedu 2000km fotit vrabce :-)), racky a dokonce i kraby, které kluci našli. Okolí na to koukalo poměrně nedůvěřivě, ale je fakt, že nakonec se několik cizích fotografů přidalo a ateliérového kraba si taky cvakli 🙂
Když už mě to nebavilo, stačilo vyrazit na pobřežní skály do společnosti ústričníků hledajících potravu.
Nebo vyrazit kousek od pobřeží a pozorovat několik druhů racků.
Stejně jako už tolikrát předtím se mi potvrdilo osvědčené pravidlo – pokud je možnost něco vyfotit, udělej to hned. Nikdy to nenechávej na příště! I když se mi opravdu nechtělo vyrazil jsem ještě kolem půlnoci fotografovat západ slunce. Přírodní divadlo jehož jsme byl svědkem, krvavě rudé slunce zapadajíci nad útesy, bylo fantastické.
A samozřejmě jak už to chodí, do konce našeho pobytu na Runde bylo slunce každý večer skryto pod mraky.
Prakticky ve stejnou chvíli pořízený záběr zase ukazuje molo na ostrově, které jako stará velrybářská loď čelí vlnám a vstupuje do moře.
Po tom, co naše “mise” na Runde skončila jsme se vydali směr pižmoni a národní park Dovre. Všichni jsme byli plni očekávání, jestli se nám podaří pižmoně najít a fotografovat. Ale k pižmoňům se dostanu až v příštím článku 🙂
Téměř čtyřset kilometrová cesta uběhla poměrně rychle. Párkrát jsme zastavili trochu se rozhlédnout po okolí a udělat pár fotografií krajinek. V Norsku se v létě stmívá opravdu pozdě a tak bylo v deset večer světlo tak akorát na focení orchidejí u vodopádu.
Poté následovala asi “nejprofláklejší” vyhlídka v celém Norsku – Trollstigen. Dorazili jsme tam sice o půlnoci, ale jak se ukázalo bylo to tak akorát. Jen mě mrzelo, že krámek se suvenýry už byl zavřený a já nemohl koupit naší Karolínce nějakého trola.
Po ubytování v kempu Furuhaugli jsme ještě vyrazili na jedno zajímavé místo. Jde o ptačí rezervaci Fokstumyra. Myslím, že se tady opravdu vyplatí strávit několik dní. Pro ornitologa je to učiněný ráj.
Bohužel letos v Norsku poměrně dost pršelo a většina řek, co jsme viděli byla lehce rozvodněná. To mělo za následek, že i v rezervaci byla většina cest pod vodou a goretexové boty nepomáhaly, příště s sebou vezu holínky.
Rezervace byla založená v roce 1923 v oblasti bažin kolem řeky Foksai. Pro fotografy je bohužel téměř nutností delší ohnisko (500 mm a více). Je ale faktem, že pokud sem přijedete brzy ráno, moc lidí určitě nepotkáte a zažijete nefalšovanou a nádhernou norskou přírodu.
Viděl jsem zde svoji první volně žijící sovu, losici s mládětem i nádherně vybarveného slavíka modráčka.
Moc hezky píše o Fokstumyře Jirka Sláma ve svém článku, takže asi nemá cenu dodávat více.
Celá rezervace má opravdu velký potenciál a rád bych se do ní ještě někdy na pár dní vrátil.
