Srí Lanka 2014

Na konci ledna jsem spolu s kamarádem Honzou Brožem vyrazil na dva týdny poznávat přírodu jižní Srí Lanky. Tato oblast je velice zajímavá vysokým výskytem mnoha ptačích druhů, ale také savců jako sloni, opice a místního top zvířete – leoparda cejlonského (Panthera pardus kotiya).

V plánu bylo navštívit zejména národní parky Yala, Udawalawe a Bundala.

Let přes Istanbul se zastávkou na Maledivách (věřte mi, každý by tam chtěl vystoupit :-)) proběhl docela v pohodě a na letišti v Colombu už nás čekal domluvený řidič. Po lehkém teplotním skoku z 5 stupňů Celsia u nás na více než 30 jsme vyrazili. Po loňské zkušenosti z Nepálu jsem už naštěstí byl na místní dopravu docela připraven, i tak to ale několikrát stálo za to. 350 km dlouhá cesta autem zabrala téměř šest hodin a jak už bývá zvykem byla poměrně adrenalinová. Stmívá se zde rychle, už kolem šesté večerní. Silnice jsou osvětlené minimálně, chodců a cyklistů se zde pohybuje velké množství (samozřejmě bez světel). Do toho všudy přítomné tuk-tuky (moto tříkolky s malým motorem, často však s velkým nákladem), občas nějaký ten traktor a podobně. Systém dopravy jsem tedy dosud nepochopil, ale zdá se, že funguje. Neustálé troubení, problikávání dálkovými světly a předjíždění způsobí, že se ani po letu unavený člověk nenudí. Klasická situace: tuk-tuk zvukem připomínající vysokootáčkovou sekačku na trávu předjíždí cyklistu, naše auto je předjíždí oba dva současně, motorky v protisměru nikoho nezajímají a zezadu se na nás tlačí troubící autobus, který to chce předjet všechno celé najednou 🙂

Nicméně zdá se, že místní to zvládají a k ničemu nedošlo. Po většinu dní se stalo naší centrálou město Tissamaharama, odkud se dá jednoduše dostat do všech tří parků.

NP Yala je největší a také nejnavštěvovanější park v oblasti. Říká se, že je tam příliš mnoho turistů, ale není to tak docela pravda. S dobrým řidičem se dá většině problémům vyhnout a jen sem tam potkat další džíp. Situace je však jiná, pokud se chcete zúčastnit “honu na leoparda”. Na rozdíl od některých indických parků tady není limit na počet vozidel na safari a při ranní a odpolední safari špičce to může být problém.

Velmi málo lidí jezdí do parku na celý den, většinou jde o půldenní safari. Ostatně přes poledne je většina “turisticky” zajímavých zvířat stejně schovaná. Pro nás to význam mělo, přes poledne jsme mohli fotit vlhy, strdimily nebo opice a divoká prasata.

Ve většině parků je zákaz opustit džíp. V NP Yala jsou dvě místa, kde se to smí, ale jinak donutit řidiče, aby vás nechal vyčůrat někde jinde je poměrně složité. Obě odpočinková místa jsou ale famózní, jedno u řeky a druhé přímo na nádherné písečné pláži indického oceánu.

Jak jsem již psal, nejvetším tahákem a současně i problémem parku je leopard. Řidiči jsou nějak zvláštně motivováni, aby pokud možno každému turistovy tuto šelmu ukázali. Můžu téměř s určitostí říct, že většině turistů je to fakt jedno. Nicméně, jakmile někdo objeví, byť v sebehnusnější pozici leoparda, okamžitě dá vědět svým kolegům. Zpráva se rozšíří velice rychle po celém parku a pak začíná to pravé rodeo. Masa smradlavých naftových džípů se začne sjíždět na místo, dost často totálně ucpou celé okolí. To vše za zvířeného prachu, hluku a smradu z motorů.

Bohužel buď to musí člověk akceptovat anebo se honu neúčastnit. Na Srí Lance žije leopard snad pouze ve dvou parcích. V Yala a pak na severu v NP Wilpaththu. Nádherných míst, kde by se tato kočka vyjímala je v parku opravdu hodně. Ale ta si samozřejmě leopard nevybírá moc často 🙂 Opravdu luxusní fotografie je velmi o štěstí. Nicméně pokud vám stačí leoparda vidět je NP Yala super místem.

Yala je dokonalou destinací i pro fotografování ostatních zvířat. Za velmi krátkou dobu se dá vidět a nafotit extrémní množství druhů. Jen s tím ohledem, že se fotí z džípu. Zvířata jsou na auta zvyklá, pokud byste vystoupili okamžitě prchají.

Je tam také několik scénicky nádherných míst – většinou lagun s uschlými bílými stromy nebo velké černé kameny (jen toho leoparda v zapadajícím slunci jsme tam neviděli 🙂 ).

Dalším parkem, který jsme navštívili je NP Bundala. Maličký park na břehu moře se spoustou vodních ptáků a několika slony. Toto byl zdaleka nejpříjemnější park ze všech. Jednak tam teplota byla nejnižší, ale bylo tam i minimum turistů a dokonce několik míst, kde vás pustí z džípu a lze fotit od země.

Obecně se občas snaží ve všech parcích nacpat vám do auta “stopaře”. V podstatě zaměstnanec parku, který občas zahuhlá jméno prolétajícího ptáka, ale samozřejmě očekává nějaké dýško. Nám se po většinu času dařilo stopaře odmítat, až v NP Bundala to nešlo jinak.

Ale zase si s námi, kluk jeden užil 🙂 Když už nějaký turista přijede do parku, většinou na 2-3 hodiny. Objede jednou park a frčí pryč. To netušil, že s námi si to dá od 6 od rána, pěkně až do západu slunce. Když jsem mu později odpoledne dal malou flašku s vodou, v oku se mu snad i zaleskla slza vděčnosti 🙂 No a když večer dostal dýško jen pět dolarů, asi nás musel milovat.
Zase na druhou stranu, nikdo se o něj neprosil, zkušený řidič zná většinu zvířat a není potřeba další mrtvá váha do auta. I když Honza si pochvaloval, jak mu pěkně držel objektivy 🙂 .

NP Bundala se také nachází na břehu indického oceánu. V jedné části parku jsou tzv. “solné pláně”, kde z mořské vody získávají sůl. To je také místo, kde se člověk může částečně pohybovat mimo auto. V malých jezírkách zde bylo velké množství zejména migrujících ptáků – pisil, kulíků, bekasin, ale také volavek a kormoránů.

V parku je také docela velké množství několika druhů orlů. O co jsou hůře fotitelní (vždy si sednou až nahoru do koruny 😉 ), o to jsou hezčí.

Žije zde i menší populace slonů. U nich bylo vidět, že nejsou tolik zvyklí na lidi. Mladému samci se vysloveně nelíbilo, že ho chvíli sledujeme a dával to dost jasně najevo.

O třetím parku NP Udawalawe se nejspíš zmíním v samostatném článku, je to totiž sloní ráj na zemi.

Naštěstí jsme netrávili celou výpravu jen sedíc na zadku v džípu, i když dvanáct hodin denně po děravých polňačkách je docela náročné. Při pěších výpravách na vnější hranici parku má člověk možnost vidět a nafotit něco kompletně jiného. Ať už nějakého pěkného varana, želvu, či nějaké ptáky.

Leccos (hodně toho) se i nepovedlo. Určitě to byl leopard, ale s tím se dalo víceméně počítat. Pak mě mrzí, že se nám nepodařilo nafotit krokodýla, tak jak bych si ho představoval. Mimo park jich žije hodně, ale jsou dost plaší a chtělo to mnohem více času. Snad někdy příště.

Srí Lanka a její národní parky jsou naprosto ultimátní místa pro všechny fotografy a milovníky přírody. Na relativně malém prostoru se dá pozorovat a fotografovat ohromné množství zvířat. Pokud ještě přidám pohodové lidi a ne moc vysoké ceny, je to opravdu zřejmě asijské místo číslo jedna.

Na závěr všechny zvu na prohlédnutí aktuální galerie ze Srí Lánky (pár fotek ještě určitě přibude).