National Geographic a afgánská dívka

National Geographic slaví tento měsíc 125. výročí a mně nedalo, abych se alespoň na chvíli nevrátil k jejich asi nejznámnější fotografii.

autor fotografie: Steve McCurry

Fascinující není jen fotografie, ale i příběh jejího vzniku. Fotograf Steve McCurry se v roce 1984 v přestrojení dostal do pakistánského utečeneckého tábora, kde se shromažďovali uprchlíci z Afganistánu po sovětské invazi. Pořídil mnoho materiálu a mimo jiné se v táboře setkal i s tehdy dvanáctiletou dívkou Šarbat a pořídil její portrét. Pak se opět poměrně dobrodružně dostal ze země a v roce 1985 vyšel portrét afgánské dívky na titulní straně magazínu National Geographic. Fotografie se stala pravděpodobně nejúspěšnějším snímkem, co kdy NG zvěřejnil.

Pokusil jsem se ujasnit si obecně – co všechno vlastně fotografie musí obsahovat, aby se stala tak známou a uznávanou?

Byla by tak populární, kdyby nebyla pořízena během sovětské okupace Afganistánu? Může za to její příběh? Měla by takovou sílu a kouzlo, kdyby ho nikdo neznal? Nebo za to může i jméno fotografa a časopis v pro který pracuje? Kolik z toho tvoří štěstí a kolik to ostatní – lokalita, situace, nápad, jedinečnost … ?

Mě osobně by zaujala určitě i tak. Ostatně, mám pocit, že si ji pamatuji už z období, kdy mě fotografování moc nezajímalo. Ten uhrančivý pohled vyvolává mnohem více otázek než je schopen zodpovědět. Mé vnímání snímku (nejen tohoto) je založeno na abstrahovaní od méně podstatných detailů a zamapatování si pouze klíčového pocitu, myšlenky (jakkoliv to nazveme). Už po chvíli si nepamatuji, jakou barvu měl její šátek, co bylo v pozadí, jestli měla pihu na levé tváři. Fotka ke mně promlouvá emocí, kterou vyvolává.

A v tomto případě zůstává pouze jeden klíčový prvek – oči. Stále cítím ten pohled, není úplně příjemný, ale nepříjemný také není. Co se v něm dá vidět? Nepřístupnost? Odhodlání? Ale také strach a nejistota.

Nicméně i detaily, které nejsou v konečné fázi tolik důležité tvoří spolu s klíčovým prvkem celkovou kompozici a navzájem by bez sebe existovat nemohly. Zkuste vzít Šarbatini oči a naklonovat je do jiné osoby.Jak to bude vypadat, vznikne i tentokrát něco vyjímečného? Je to skutečně jen o těch očích?

Ostatně,ani to nemusíte dělat, stačí se podívat na její aktuálnější snímek.

copyright: National Geographic

Co si myslíte o fotografii už ne dvanáctileté dívky, ale třicetileté, životem zkoušené ženy? Zaujala by vás tato fotografie na titulce NG stejně jako ta první? Přiznám se, že nevím. Ten duch, to kouzlo se jaksi vytratilo. Oči jsou stále stejné, byť starší a unavenější, ale celkově to nějak není úplně ono.
Prostě mi z toho vyplývá, že k těm všem atributům dokonalé fotografie, jež jsem vyjmenoval na začátku ještě musím přidat další. A tím je čas. McCurrymu a ani nikomu jinému se zřejmě už nikdy nepodaří udělat stejný obrázek se stejnou atmosférou. Prožitek bude vždy jiný, možná lepší, ale dost možná i horší. Je to stejné jako u lidského života – spojitý děj je určován a ovlivňován diskrétními (nespojitými) událostmi.

Už jen krátký dodatek

McCurry se pokusil během následujících dvaceti let dívku opakovaně najít a dlouho se mu to nedařilo. Otázka je, zda byl hnán vnitřním nutkáním anebo vedením National Geographic ve snaze zpopularizovat (a zpeněžit) příběh ještě více. Až konečně po pádu Talibanu tuším v roce 2001 se to podařilo a Steve McCurry po dlouhých letech v roce 2004 Šarbat skutečně našel.
Dívka, tedy teď už tricetiletá žena svou fotografii na obálce NG nikdy předtím neviděla. Asi (asi určitě) se nedokážu vžít do McCurryho pocitů, když se znovu potkali. Žena, jejíž portrét ho doprovázel posledních dvacet let, tak důvěrně známá tvář a přesto neznámý člověk.
Pologramotná Šarbat vyjádřila jediné přání, aby se podařilo zajistit vzdělání alespoň pro její dcery. Steve a National Geographic tak zřídili nadaci, která financovala jejich vzdělaní stejně tak jako vzdělání mnoha jiných afgánských dívek (a později také chlapců).

A to je pro mě z hlediska fotografie velké lákadlo – dokáže totiž vyprávět příběh, ať už s dobrým nebo špatným koncem.Někdy ani konec mít nemusí, ale může pomoci ho najít 🙂

A tady je odkaz na další Steveho fotografie.