Krok. Ještě jeden a pak další. Poctivě si počítám jednotlivé pohyby nohou. Konečně padesát. Čas na minutou přestávku a trochu vody. Sluníčko neuvěřitelně peče, patnáctikilový batoh na zádech dělá své. Do cíle chybí ještě tak odhadem dvě hodiny chůze stejným tempem. Kluci jsou porůznu roztroušení “po trati”. Robotické tempo se mi jeví jako nejlepší varianta, člověk se vždy těší že už za padesát či sto kroků bude přestávka a voda. Ostatně voda. Aspon, že podél celé cesty teče horský potok napájený z ledovce. Voda chutná tak nějak divně – asi jako rozpuštěný sníh. No ale pije to tady každý, navíc dalších několik kilogramů váhy vody už bych asi nedal.
Continue reading »